S.V.U. Manes

Stát a spravedlnost (redakční poznámka Listů S.V.U. Mánes)

Jak dobře víte, od r. 1993 se náš spolek soudní žalobou domáhá majetku, který mu byl protiprávně v r. 1956 komunistickým státním režimem zabaven a od té doby je z moci státu užíván tímtéž režimem zřízeným ČFVU a jeho postsocialistickým nástupcem, Nadací ČFU. Následkem posledního, pro nás nepříznivého rozsudku pražského městského soudu z března t.r. bohužel pozbylo také účinnosti předběžné soudní opatření z listopadu 1994, které ČFVU a pak i jeho nástupci uložilo povinnost zdržet se jakéhokoli nakládání s nemovitostmi původně patřícími našemu spolku.

Díky tomu, že náš obhájce dr. Uhlíř v zákonné lhůtě podal proti všem výrokům březnového rozsudku dovolání k Nejvyššímu soudu, mohl také požádat, aby do rozhodnutí tohoto soudu bylo Nadaci ČFU opětně uloženo zdržet se jakéhokoli nakládání s původně naším majetkem. Obvodní soud pro Prahu 1 jeho žádosti vyhověl a počátkem června 2002 vydal potřebné usnesení. Proti němu se však NČFU ještě v červnu odvolala k Městskému soudu a své odvolání po srpnových záplavách navíc dodatečně doplnila podáním ze 6. září 2002.

Tříčlenný senát Městského soudu, jemuž předsedal JUDr. Petr Hübner a jehož údy byly nám již z březnového soudního řízení známé JUDr. Irena Saralievová (v březnu byla předsedkyní senátu) a JUDr. Ivana Klimešová (členka březnového senátu), sice potvrdil povinnost NČFU zdržet se zcizení a zatížení věcným právem třetí osoby původně nám patřící nemovitosti, ale zamítl tu část usnesení obvodního soudu, která Nadaci uložila povinnost zdržet se dalšího nakládání s nimi. Neboť „zákaz jakéhokoli nakládání s nemovitostmi žalovanému (tj. NČFU) bezdůvodně brání v běžné údržbě i nezbytných opravách nemovitostí a může vést ke vzniku škody na sporném majetku”.

Svým usnesením senát městského soudu akceptoval námitky NČFU, že „na podkladě předběžného opatření je ve výkonu svých vlastnických práv omezena téměř 10 let” a přitom „má povinnost provádět řádnou údržbu nemovitostí, které jsou v havarijním stavu”. A právě „nařízené předběžné opatření jí brání udržovat nemovitosti v provozuschopném stavu a byla by tak nucena uzavřít jednu z nejvýznamnějších výstavních síní v ČR – galerii Mánes, čímž jí vzniknou majetkové škody. NČFU „nemá v úmyslu se předmětného nemovitého majetku zbavit, naopak jej hodlá dále jako vlastník držet pro potřeby výtvarných umělců a hodlá nemovitosti vložit do nadačního jmění”.

Pro úplnost dodejme, že ve svém doplňku k odvolání ze 6.9. 2002 NČFU mj. uvedla: „Absurdnost vydaného zákazu se projevila bohužel i v průběhu katastrofální povodňové situace v srpnu t.r. v Praze, kdy vzniklá škoda způsobená povodní, záplavou a zatopením výše uvedených nemovitostí, vč. jejích součastí, dosáhla výše 20 mil. Kč ... v důsledku povodní došlo rovněž ke zhoršení stavebně-technického stavu budovy Mánes, který byl předtím již beztak havarijní. Žalovaný má zájem na tom, aby se stav budovy nezhoršoval, a po určení, resp. potvrzení vlastnického práva žalovaného mohl zahájit provádění generální rekonstrukce budovy, kterou si tento ojedinělý objekt v centru Prahy právem zaslouží.”

„Soudíš-li, zkoumej!” (Seneca) – zda to opravdu je S.V.U. Mánes, kdo svou již desetiletou snahou získat zpět ukradený mu majetek po celou tu dobu „bezdůvodně brání v běžné údržbě i nezbytných opravách nemovistosti”, jež je proto „v havarijním stavu”, ač je to „ojedinělý objekt”, který si „právem zaslouží generální rekonstrukci”.

Připomeňme si z minulosti některé již námi publikované informace a veřejně známé děje a posuďme, jak senát pražského městského soudu rozhodl, v čeho a čí prospěch. Zda výkonem své pravomoci a svou profesionalitou učinil zadost představě demokratického soudce, jak ji v r. 1931 formuloval duchovní patron našeho spolku F.X. Šalda:„Právo musí být hledáno a vynášeno tak, aby byla spravedlnost uskutečňována již při dnešní nedokonalosti zákonů; zákon musí být interpretován soudcem v duchu spravedlnosti stále vyšší a jemnější.”

Dobrý Večerník, 29.února 1996, str. 3

Po delší odmlce, kdy se musely opravit potrhané podvodní základy budovy Mánesa, se opět chystá jeho otevření. Při dnešním kontrolním dni bude komise složená ze zástupců dodavatele – závod Zakládání staveb, subdodavatel Vodních staveb, pražského magistrátu, Odboru výstavby OÚ Prahy 1 a Nadace ČFU – ověřovat kvalitu prací. Pokud bude vše v pořádku, měl by se v příštích dnech Mánes vrátit ke své výstavní činnosti, tomto případě jde o instalaci expozice prof. Milana Knížáka, rektora AVU. Celá oprava základů v Evropě ojedinělé mostní vodní stavby přijde zhruba na 35 miliónů korun...

S.V.U. Mánes 29.12. 1997 správní radě NČFU

Vážení kolegové, výbor S.V.U. Mánes – v souladu s pověřením členské schůze – se rozhodl Vás oslovit a nabídnout Vám jednání a) o trvalém využívání výstavní prostory Mánesa tzv. Galerie mladých; pro výtvarné aktuality, domácí i zahraniční, v dramaturgii i faktické správě našeho spolku; b) o úpravě interiéru centrálního prostoru-haly 1. podlaží Mánesa,aby mohl být (ve večerních hodinách) využíván spolky a asociacemi výtvarných umělců pro schůze a porady. (Náhradou za prostory nájemcem restaurace využívané bez ohledu na potřeby výtvarné obce.) K jednání o těchto věcech Vám, vážení kolegové, nabízíme za místo setkání kancelář našeho spolku.

S.V.U. Mánes 13.5. 1998 správní radě NČFU

Vážení kolegové, 29. prosince 1997 jsme Vás, v souladu s pověřením členské schůze spolku, písemně oslovili a nabídli jednání ve věcech – chceme věřit – společného zájmu. V marném očekávání odpovědi rozhodli jsme se Vám – než dojde k společnému jednání – předat „Stanovisko výboru S.V.U. Mánes k současné správě, údržbě a využití spolkové budovy” vč. připojeného textu ing. arch. Tomáše Novotného. K jednání Vám, vážení kolegové, opět nabízíme za místo setkání kancelář našeho spolku.

Stanovisko výboru S.V.U. Mánes k současné správě, údržbě a využití spolkové budovy

Je obecně známou skutečností, že S.V.U. Mánes od roku 1990 usiluje o vrácení své budovy, kterou spolek s velkými finančními ad. obtížemi postavil a ve prospěch české kultury provozoval až do násilného zásahu poúnorové diktatury. O plnou obnovu svého vlastnictví se snaží jak mimosoudní cestou, např. peticemi k PČR či vyjednáváním, nejprve s výbory ČFVU a poté se správními radami Nadace ČFU, tak i několik let se vlekoucím soudním sporem. Veškerá dosavadní jednání o vydání spolkové budovy mimosoudní cestou byla neúspěšná, rozhodnout tedy musí soud. Přičemž v období ohraničeném zahájením a skončením soudní pře využívá, spravuje a udržuje budovu správní rada Nadace ČFU. Rozsah její správy však omezuje předběžné soudní opatření, které nařizuje „zdržet se jakéhokoliv nakládání s nemovitostmi zapsanými v katastru nemovitostí pro hl. m. Prahu ... jako zastavěná parcela č. 954, dům čp. 250, zastavěná parcela č. 955 a Šítkovská věž” a to do rozhodnutí o dovolání Nejvyšším soudem ČR v Brně. Avšak správní radou NČFU praktikovaný způsob správy, údržby a užívání budově hrubě neprospívá.

Výbor S.V.U. Mánes – stejně jako Tomáš Novotný, jeden z dědiců autorských práv po prof. ing. arch. Otakaru Novotném a zároveň jeden z autorů studie na architektonickou rehabilitaci domu (viz příloha) – se v této chvíli nehodlá zabývat tzv. rekonstrurkcemi, o kterých bylo již dříve řečeno vše, ale nemůže nadále mlčky hledět na nové a překvapivé úpravy objektu (fialové koberce na schodišti, toilety a kuchyňka v I. patře ad). Úpravy hygienického zařízení a chodeb v I. patře budovy byly jednak označeny jako rekonstrukce, jednak byl jejich rozsah svévolný. (Nájemci kanceláří I. patra požadovali opravu odpadu na dámské toiletě. Oprávněný požadavek na běžnou údržbu se stal záminkou pro marnotratnou a nevkusnou repasi zmíněného interiéru: nové obklady, dlažby, armatury atd. a to nejen v místě požadovaných oprav, ale i na toiletách nad schodištěm před vchodem do haly, které byly pro veřejnost uzamčeny a byly tudíž deset let po „rekonstrukci” Mánesa z 80.let téměř nové). Způsob provedení nejen nebyl konzultován s dědici autorských práv, chce se věřit, že ani s architekty-členy SR NČFU. Budou-li provedené práce označovány i nadále jako rekonstrukce, znamená to, že SR NČFU opět hrubě porušila nařízení předběžného opatření a S.V.U. Mánes bude nucen z toho vyvodit patřičné důsledky. Sama údržba je naopak samozřejmou povinností toho, kdo objekt nejenom spravuje, ale i pronajímá za úplatu. Proto jistě nemalých finančních prostředků, vynaložených na nevkusné a budově neodpovídající úpravy toilet a chodeb, mohlo být vhodněji využito na nutné opravy střechy, teras či oken (viz příloha).

Stejně palčivým problémem, jakým je technický stav a údržba objektu, je i způsob jejího využití. Pokud jde o výstavní činnost lze konstatovat, že požadovaná výše úhrady nákladů spojených s tzv. provozem „nekomerčních” výstavních síní – v současnosti spravovaných Společností pro výstavní činnost „Mánes” – je pro většinu vystavujících zcela nepřijatelná; dramaturgie výstav je tak – dle našeho názoru – stále poplatnější především jedinému ukazateli – solventnosti žadatele. I život společenských a restauračních prostor je poplatný tomuto ukazateli. V někdejším centru českého kulturního života vystupují Schovanky: jsou schopny „přitáhnout” solventní publikum. Zcela neomluvitelný je navíc nezájem správce objektu o kvalitu obrazů „zdobících” restauraci i společenské místnosti budovy, která „se svým výtvarným pojetím stala reprezentantem emocionálního směru architektury, ... (tvořící) zlatý fond funkcionalistické architektury, významem přesahující hranice Československa”. (J. Novotný, Casa Mánes, Domus č. 709, říjen 1989) Neexistence klidného prostoru, potřebného pro schůze a porady spolků a asociací výtvarných umělců přivedla výbor S.V.U. Mánes a arch. Tomáše Novotného k úvaze využít – s nevelkými úpravami – interiér centrálního prostoru haly I. patra Mánesa. V prosinci loňského roku vyzval proto spolek správní radu NČFU k jednání v této věci – k jednání dodnes nedošlo.

Závěrem. S.V.U. Mánes nesčetněkrát deklaroval nejenom svou připravenost spravovat navrácený objekt, ale hlásí se i k následujícím – dříve formulovaným – závazkům, z držby objektu vyplývajícím: 1. Svůj spolkový dům vystavěl Mánes jako jedno z výstavních, vydavatelských, vzdělávacích a společenských center české kultury. Aby spolek mohl v tomto programu pokračovat, rozhodl se, že po vrácení objektu (soudní či jinou cestou) zřídí k jeho správě – podle zákona č. 248/1995 Sb. obecně prospěšnou společnost Mánes. 2. Aby budoucí dramaturgie výstavních sálů Mánesa byla maximálně objektivizovaná ku prospěchu českého výtvarného života, je výbor S.V.U. Mánes připraven zřídit gremium s účastí předních osobností českého i evropského umění a teorie umění.

Příloha ke Stanovisku (osobní pohled ing. arch. Tomáše Novotného)

Do Mánesa dnes nechodím rád. Je mi z něj smutno, přestože jeho největší slávu znám pouze zprostředkovaně z fotografií a vyprávění pamětníků. Návštěvy už radši vodím jinam. Na otázky přátel, proč dnes vypadá tak jak vypadá a proč s tím nic nedělám, neumím odpovědět. Stydím se.

Smutná skutečnost v době, kdy v Brně z piety znovu postavili komunisty zbouranou Zemanovu kavárnu od Bohuslava Fuchse, aby připomněli atmosféru předválečné společnosti. Mánes ještě stojí. Je zašlý, ne tak věkem a stářím jako provozem a stavebními úpravami. Podlehl rekonstrukci.

Zpráva o stavu domu se stále opakuje. Nedostatky a závady rostou. Dále chátrá. I přes vloženou investici (o úměře vložených investic a míře ohrožení nediskutuji). Nemám před sebou rozbor architektonických a provozních závad domu, který bezprostředně po „rekonstrukci” sepsal a v dalších letech několikrát prohloubil můj otec, jsem ale přesvědčen, že některé následující věty budou totožné. Budu se zabývat zásadními závadami, které provází množství dílčích, snáze napravitelných. Celku ale nepomohou. Proto ani nevidím nutnost se jimi zabývat a vyjadřovat se k drobným kosmetickým úpravám. Vždy jenom upozorní na celkový bezkoncepční stav.

Výstavní sál – vstup s technicky přihlouplým, nefunkčním a především hlučným zádveřím, nesvítící – ve stropě ucpaný světlík – s nikdy nefungující, nedodělanou, zbytečnou vzduchotechnikou; mramorová podlaha a nesmyslné, znovu v detailu přihlouplé schody do suterénu, zatímco původní schodiště je zamřížováno a slouží jako skladiště úklidu; nemožnost spojení s bývalou společenskou místností, klubem, ústředním prostorem spolkové budovy. To jsou hlavní, do očí bijící architektonické závady.

Vernisáže výstav, mnohdy zcela zaplněné výstavní síně, se odehrávají pod schody v zúženém prostoru a za sklem ve dvou podivných, dvěma barovými pulty omezených prostorech. Vlastně v průchodu do bývalé kuchyně, s minimální podchozí výškou, pro vystavování naprosto nevhodnou. Bývalá Francouzská restaurace prostor sice zvyšuje, ale světelné podmínky majestátní prosklené stěny s původně výsuvnými, dnes zavařenými okny (jedno snad přece jen občas funguje při instalaci) výstavní prostor silně omezují a jsou zakryty stále staženými žaluziemi. Východ je zde uzavřen, takže návštěvník se vrací stejnou cestou nahoru. Míjí prázdný temný bar, není-li zrovna vernisáž, ze schodů za výkladní skříní vidí občerstvené výtvarníky, i když není vernisáž. Pokud chce také do restaurace, musí vyjít na ulici, projít nápisy a fotografiemi vyzdobenou pasáží, podívat se do kuchyně a u vstupu překážet personálu, pendlujícímu mezi kuchyní a lokálem, a zabořit se do křesel k nízkým „jídelním” stolům. Může také zabočit na terasu, dnes už zaplaťbůh v provozu, soutěskou bývalého skladu, která měla před lety provizorním vysazením okna a přistavěnými schůdky vyřešit jednu sezónu. Již není jiný přístup. Původní vstup, schodiště u ostrova, byl nenávratně zastavěn trafostanicí.

Obecně platí pro celý dům nefunkční drahý nábytek v interiéru, nevkusný levný zahradní nábytek na terasách a podivná dobová svítidla. A směšné záchody. Na všech úrovních. Suterén s bary a salónky, záhadným provozním zázemím (sklady a strojovny) a obchozí kancelářské patro jsou kapitoly zvláštní. Z kuželníku je elektrokotelna. Zcela mimo zájem zůstávají terasy a zahrada na ostrově a především gotická věž s ohromným potenciálem.

Co však rovněž zaráží, je povážlivý technický stav střech a teras, oken a zejména inženýrského vybavení; topení, elektriky a kanalizace. Jejich opotřebení za poslední roky geometricky narostlo a všechny čeká nutná generální oprava. Bylo by dobře, kdyby provázela architektonickou rehabilitaci domu.

Na závěr tohoto smutného psaní s lítostí připomínám, že počátkem devadesátých let z iniciativy Jiřího Novotného, tehdejšího předsedy S.V.U. Mánes, bylo zpracováno několik studií zabývajících se architektonickou, ale i společenskou rehabilitací domu (nejen Jiří a Tomáš Novotní, ale i architekt Beneda, SIAL Liberec s arch. Binarem a Hubáčkem, architektka Šrámková). Některé z nich byly obohaceny o podnikatelské a ekonomické rozbory a představy. Předpokladem nápravy je však jedině vrácení domu jeho původnímu a pravému majiteli.

Ze Stanoviska výboru S.V.U. Mánes k současné správě, údržbě a využití spolkové budovy II., adresovaného členům SR NČFU 17. ledna 2001

...Vás, členy správní rady (NČFU) jmenovitě a osobně činíme také odpovědnými za neřádný způsob, jakým je budova dlouhodobě spravována a užívána. Nebo je snad záměrně devastována? Máme snad důvod si něco takového myslet? Ano, nejeden! Vždyť synonymem slova „záměrně” je „vědomě”. Přitom jste se Vy, všichni jednotliví členové správní rady dověděli o dlouhodobé nepéči a neustále se zhoršujícím stavu budovy i jejího vnitřního zařízení nejpozději ze Stanoviska výboru S.V.U. Mánes k současné správě, údržbě a využití spolkové budovy ze dne 13.května 1998 doplněného osobním stanoviskem Tomáše Novotného, architekta a dědice autorských práv po Otakaru Novotném, tvůrci budovy.

Zůstalo nejen bez odpovědi, ale zejména bez odezvy stejně jako „Ateliérem” iniciovaná Žádost o zabezpečení budovy Mánes ze dne 12. 8. 1999, k níž se náš spolek spolu s dalšími uživateli kanceláří připojil. Bez jakékoli odezvy zůstala i další žádost „Ateliéru” o zabezpečení budovy z 29. 12. 1999, kdy jeho pracovnice uhasily úmyslně založený požár ve vstupní hale I. patra.

Situace se nezměnila ani po vykradení redakce „Ateliéru” (škoda činila více než Kč 500.000,--) a pokusu o vloupání do kanceláře našeho spolku a několika dalších dne 17.11. 2000, nepovažujeme-li za změnu výměnu více než půl roku nefunkčního zámku vnitřních vchodových dveří I. patra. Žádný z požadavků na zabezpečení majetku institucí, které za úplatu užívají kaceláře v I. patře, nebyl splněn, přestože — dle našeho názoru – správce objektu je povinen poskytnout nejenom účinné zabezpečení jejich majetku, ale i řádnou údržbu, nutné opravy (viz stále nepřijatelný stav toilet I. patra) a pravidelný úklid společných prostor, který je navíc uživateli hrazen.

Znovu jsme nuceni upozornit na skutečnost, že rozsah správy je do konečného určení vlastníka domu Mánes omezen předběžným opatřením soudu, které nařizuje „zdržet se jakéhokoliv nakládání s nemovitostmi zapsanými v katastru nemovitostí pro hl.m. Prahu ... jako zastavěná parcela č. 954, dům čp. 250, zastavěná parcela č. 955 a Šítkovská věž”. Výbor S.V.U. Mánes si proto vyžádal osobní stanovisko architekta Tomáše Novotného. To sumarizuje a objektivně hodnotí „stavební” a jiné činnosti, které byly v budově Mánesa realizovány vesměs bez stavebního povolení, vždy bez našeho vědomí, většinou i bez vědomí dědice autorských práv, a které ji ve svém výsledku převážně hrubě poškodily. Je tedy smutnou skutečností, že spolková budova Mánes, ač je zapsána do státního seznamu nemovitých kulturních památek hl. m. Prahy pod pořadovým číslem rejstříku 1105 v roce 1964 a ve smyslu zákona č. 20/1987 Sb. o státní památkové péči, jmenovitě § 42, odst. 1, je kulturní památkou, díky Vaší správě již není domovem výtvarných umělců a široké kulturní veřejnosti, ale pouze prostředkem rádoby ekonomické prosperity Nadace ČFU a to navzdory tomu, že správce kulturní památky je ze zákona povinen „na vlastní náklad pečovat o její zachování, udržovat ji v dobrém stavu a chránit ji před ohrožením, poškozením, znehodnocením či odcizením” (viz § 8, odst. 1 výše citovaného zákona).

Důrazně tedy požadujeme, abyste v budoucnu veškeré své kroky týkající se spolkové budovy Mánes konzultovali s námi, arch. Tomášem Novotným-dědicem autorských práv, Státním ústavem památkové péče a příslušnými stavebními úřady.

Dověděli jsme se, že jste rozhodli o likvidaci panelových stěn výstavních síní Mánesa. Víme, že není v našich silách Vám v tomto kroku zabránit. Přesto proti tomuto – podle našeho názoru – nesmyslnému rozhodnutí protestujeme, protože panelové stěny umožňují nejenom variabilitu výstavních prostor, ale i zmnožení výstavní plochy u dvourozměrných exponátů. Představa, že každý z potenciálních vystavovatelů bude natolik solventní, aby kromě požadované úplaty nájmu výstavních síní a provozních nákladů s tímto nájmem spojených byl schopen uhradit i event zápůjčku výstavního zařízení, je vskutku absurdní. Nebo Nadace ČFU již zcela rezignovala na své zákonné poslání? Správní rada již snad také neuvažuje o výhodném pronajímání výstavních prostor českým výtvarným umělcům?

Závěrem upozorňujeme na skutečnost, že S.V.U. Mánes nebude již nadále tolerovat zneužívání označení „Mánes” pro Vaše výstavní a jiné aktivity. Svou nekompetentní správou jste zničili místo setkávání široké kulturní veřejnosti, zničili jste uměleckou sbírku, kterou náš spolek budoval po desetiletí, z archivu S.V.U. Mánes zůstalo torzo. Obáváme se o osud výstavních síní, o jejichž provozování jste rozhodli, aniž jste své rozhodnutí s námi konzultovali. Dobré jméno je to poslední, co našemu spolku zůstalo. To si vzít nenecháme!

Ing. arch. Tomáš Novotný předsedovi S.V.U. Mánes 9. 1. 2001 (příloha ke Stanovisku S.V.U. Mánes II. ze dne 17. 1. 2001 )

Vážený pane předsedo, reaguji na Vaši výzvu a dovoluji si Vás seznámit se svojí činností, týkající se budovy Mánesa. Na základě dopisu, zaslaného ředitelce NČFU Mgr. Baběrádové, v době prací na sanaci spodní stavby jsem byl ředitelkou a správní radou vyzván, abych se účastnil jakožto „autorský dozor” kontrolních dnů. Tehdy jsme s pomocí zástupců správní rady, architektů Vrany a Tatouška, dokázali zabránit deformacím na vnější tváři domu, projektovaným týmem statiků, vyzvaným ke spolupráci JUDr. V. Ceplem, tehdy právním poradcem SR NČFU. Nutno podotknout, že dodavatel stavby, Vodní stavby-zakládání, tento postup rád akceptoval.

V současné době, respektive v nedávné minulosti, jsem byl vyzván ing. arch. Jiranem, odstupujícím členem správní rady, k dozoru nad opravami střechy. Nebyl jsem u výběrových řízení na firmu, těsně před dokončením stavby jsem se účastnil několika kontrolních dnů a v zápisech poukázal na chyby a nedostatky, které, myslím, nebyly dodnes odstraněny. Zúčastnil jsem se také kontrolní prohlídky stavby s pracovnicí magistrátu ing. Doskočilovou a zprostředkoval konzultaci s dr. Furákovou z PÚPP.

Spolupráce s nájemci restaurace, nejprve panem Moudrým, později pány Kočovským a Jubánkem, začala bezprostředně po zpracování koncepce rekonstrukce v roce 92. Nejprve mne p. Moudrý oslovil, zda bych nepomohl s provizorním spojením restaurace s terasou. Na jednu sezónu. Vyřešili jsme to tehdy zrušením skladu a vysazením jednoho okna. Ve variantách jsem tehdy řešil velkorysejší úpravy baru, schodů na terasu a šatnu. K těm nedošlo, bar byl upraven bez mé účasti a provizorium trvá dodnes.

Poté mne vyzval kolega ing. arch. Miloš Kopřiva, abych mu nejprve půjčil podklady pro instalaci reklam pivovaru Krušovice, se kterým v té době dlouhodobě spolupracoval. Po krátké konzultaci kolega Kopřiva od akce ustoupil s tím, že památkáři žádné poutače Krušovic nepovolí. Spolek Mánes, resp. někteří jeho členové z řad výtvarníků však sestavili jakousi radu a pánům hospodským, ve spolupráci se mnou, stanovili rozměry poutačů, místo eventuelního osazení a typ písma. Tato okomentovaná verze prošla památkáři, avšak skutečná realizace s tímto doporučením nemá nic společného. Grafika poutačů na domě a před ním a ve vstupní pasáži je ničemná.

Následovala úprava horní terasy, větrolam z plexiskla, zbudovaný pod vlivem fotografií z třicátých let, avšak na jiném místě, z jiných materiálů, s jinou geometrií a zoufalým detailem. V tomto případě jsem byl přizván k hotovému. Abych pochválil. Nepochválil.

O nevkusném nábytku terasy a mobilních květnících nemluvím. Zastřešení horní terasy, která původně sloužila nikoli jako lokál, ale jako solarium, a neobsluhovalo se zde, mne neuráží, ani s použitím krušovické plachty.

Před více než rokem jsem byl vyzván panem Kočovským, abych pomohl při rekonstrukci havarovaných záchodů, nejprve v přízemí, následně dole v suterénu. Nakreslili jsme v naší kanceláři studii a posléze projekt ke stavebnímu povolení na oba prostory a ty byly s menšími odchylkami realizovány. Obě studie byly doprovázeny řešením širšího okolí – v přízemí šlo o foyer restaurace, v suterénu o propojení obou nesmyslných barů a možnost uzavření koridoru mezi oběma výstavními sály – a byly rovněž konzultovány s dr. Furákovou. Tyto studie nebyly, narozdíl od projektů WC, objednány ani zaplaceny Nadací. Pan hospodský stejně jako v případě „krušovické grafiky” použil z našich myšlenek pouze část a po svém je zrealizoval. Tyto v případě propojení barů velice podstatné stavební zásahy byly podmíněny odstraněním některých mne iritujících „artefaktů”, kobercových podhledů, světelných hadic atp., které jsou součástí předchozí rychlé akce bourání salonku, tehdy ještě zcela bez našeho vědomí a stavebního povolení.

Kromě těchto hospodských akcí jsem byl několikrát vyzván organizátory výstav či samotnými výtvarníky, abych posoudil ten či onen záměr ze stavebního či statického hlediska, abych schválil uvažovanou změnu osvětlovacího systému, abych posoudil vhodnost či nevhodnost náhradního „vela”. Při té příležitosti jsem poukázal na nutnost světelné i tepelné úpravy světlíku, zejména v letních měsících. Velum bylo bez náhrady odstraněno před dvěma roky. V té době jsem písemně rozebral možnosti jeho náhrady.

Těchto popisovaných stavebních akcí jsem se zúčastnil nikoli jako člen S.V.U. Mánes, ale jako architekt – vnuk autora a dědic autorských práv, abych zabránil ještě větším škodám a zásahům, které by navíc eventuelně mohly znemožnit pozdější rehabilitaci domu. Nikdy jsem svůj názor nespojoval se stanoviskem spolku a vždy jsem naopak upozorňoval na právní stav věci a předběžné opatření soudu.

Závěrem musím s lítostí konstatovat, že jsem v Mánesu více než rok nebyl, protože atmosféra domu čím dál míň odpovídá tomu, na co jsem byl od dětství zvyklý.

Senát městského soudu tím, že v tomto případě vyhověl námitkám NČFU vůči usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1, aniž by zjišťoval jejich oprávněnost, potvrdil nám, kteří trpělivě a pozorně celý případ sledujeme, jako posluchači a diváci se účastníme soudních jednání a čteme soudní spisy, že stát, v němž pravda nevítězí a neprosazuje se spravedlnost („spravedlnost je matematika humanity” - T.G.Masaryk, 27.6. 1926), je institucí nemravnou a ahumánní. „Stát není nám nijaké absolutum, není sám sobě účelem. Stát je nám prostředek k účelům vyšším; má je klásti, má je pomáhat uskutečňovat. Má tedy nejen nalézat a vynášet právo, má i víc: má tím také uskutečňovat spravedlnost. Proto bude naším úkolem chránit se proti státu, kdykoli nalézá právo mechanicky, tj. takovým způsobem, že tím zároveň neuskutečňuje spravedlnost. – Demokracie stojí a padá s úctou k právní i mravní osobě občanově. Jsou přece jakási práva člověkova, která právě demokracie proklamuje a jichž se právě demokracie dovolává, a těch musí být šetřeno vždy a všude, a ta musí být hájena proti komukoli a po případě i proti státu. Neboť porušuje-li jich trvale, nemůže ani stát nadlouho obstát.” - F. X. Šalda, 1931.