pondělí, 16 srpen 2021 16:00

prof. akad. sochař Stanislav Hanzík (1931 - 2021)

Se zármutkem oznamujeme, že ve čtvrtek 12. srpna 2021 zemřel sochař profesor Stanislav Hanzík.

Rozloučení se koná 25. srpna 2021 v 15 hodin ve Velké obřadní síni ve Strašnicích.

Sochařství by mělo být mementem lidského chování jako tomu bylo od Věstonické Venuše

 

Akademický sochař oslavil 24. července 90. narozeniny. Je neodmyslitelně spjatý nejen s Prahou, ale i s Křížatkami v Krušných horách, Litvínovem a Mosteckem.

Měl ještě mnoho plánů, pracoval, připravoval výstavy ke svému životnímu jubileu i pořady pro Český rozhlas.

 

Stanislav Hanzík se stal součástí velkého proudu moderního evropského sochařství, které usiluje o jednotu myšlenkové představy a ztvárnění díla. /Jiří Kotalík/

Profesor Stanislav Hanzík se věnoval volné plastice, portrétu a realizacím v architektuře.

 

„Svůj vztah k lidem mám v podobiznách, který jsem dělal, že jsem chtěl.“

„Kdysi mě viděl pan Kemr, jak dokončuji lvy před Karolinem, viděl na mne z divadla ze šatny, pak mě navštěvoval v ateliéru. Velice ho zajímala atmosféra toho špinavého ateliéru. A zeptal se, jestli bych ho portrétoval. Na oplátku mi domluvil pana Hrušinského.“

V Národním divadle se setkáváme se čtyřmi portréty, bustami, Stanislava Hanzíka. Vyčnívají mezi ostatními, protože nejsou vytvořeny v pojetí akademismu, v tradici 19. století, ale jde o projev umělce, který má svoji osobitost formy. /František Dvořák/

 

Pro portréty, busty, Stanislava Hanzíka je charakteristické napětí mezi pevnou stavbou hlavy a dramatickým ztvárněním povrchu. Stanislav Hanzík používá ve svém sochařském projevu tzv. otevřenou formu. Nedotahuje, jsou znát doteky prstů, tahy prstů, ale nedotáhne, aby byl vidět holý materiál, se kterým musel zápasit. Je to tedy odraz umělcova úsilí vytvořit tu podobu...a dost.

„Portrét arciopata Opaska, to setkání pro mě bylo jedním z nejvýznamnějších lidských setkání, který spojuje mě s humanitním posláním.“

Stanislav Hanzík ztvárnil portréty umělců, vědců, architektů, spisovatelů a jiných osobností českého i světového kulturního dědictví: Matka Tereza, Bohumil Hrabal, Božena Němcová, Karel Hynek Mácha, Josef Sudek, Bedřich Smetana, Jaroslav Fragner, V. V. Štech, Josef Istler, Stanislav Neumann, Radovan Lukavský, Vlastimil Brodský, Josef Kemr, Rudolf Hrušínský, František Vláčil, Jaroslav Seifert, Alfons Mucha, Karel Hašler… Antonín Dvořáka a Leoš Janáček, Ota Pavel, Josef Sudek atd.

 

Expresivita, možná neotesanost, ztvárněním povrchu postavila Stanislava Hanzíka mezi významné moderní sochaře 20. století

Dramatickým, expresivním ztvárněním povrchu plastiky, portrétu či sochy se hra formy stává tajemnou, možná komplikovanou, osudovou ke zvolené ideji, myšlence, a koncepci.

Nebo je to jinak? Kluk, který od mala slýchá o hornících ve svém městě. Potkává je. Drsné ruce, drsné slovo, přímé oko. Jako sedmnáctiletý rok fárá, aby byl blízko… vidí drsnou krásu té masy horniny, zpocené dýchavičné chlapy, drama hrubé síly a citu člověka. Tady někde možná se do umělecké zkratky uložila forma tolik typická pro každé další dílo Stanislava Hanzíka. 

 

Dialog je podstatou děl Stanislava Hanzíka

Vychází z poučení v řecké filosofii, v řeckém dramatu, dialog je podstatou Hanzíkova díla, i v portrétech osobností. Možná proto Stanislava Hanzíka lákaly i velké postavy divadelních scén – ony byly nositeli velkých dramatických scén, neboť divadlo, to je forma dialogu a tváře herců jsou poznamenány velkými i malými dramaty vášní a osudů. Ale dialog patří do každého jeho díla.

 

Stanislav Hanzík se narodil v Mostě roku 1931

Studoval reálné gymnázium v Mostě, roku 1938 se po obsazení Sudet rodina přestěhovala do Rakovníka kde získal středoškolské vzdělání na reálném gymnáziu. Po maturitě absolvoval v období let 1951 až 1956 Akademii výtvarných umění v Praze. V ateliéru profesorů Jana Laudy, přímého žáky Štursy, se věnoval portrétní tvorbě a během druhého roku studia uspěl v soutěži Ministerstva školství a kultury s bustou architekta Josefa Zídka 1952, určenou pro jeho hrob v Malenicích. Aspirantem byl v letech 1962–1964 u profesora Vincence Makovského, který patřil mezi přední avantgardní sochaře a byl členem předválečné skupiny surrealistů.

 

Pohyb a dynamičnost soch – doma rozpaky v cizině ocenění

Socha Stanislava Hanzíka Horník s rychlosponou 1959 je zachycením prudkého pohybu a výrazně se odlišuje od tehdejšího strnulé pózovitosti soch, požadované režimem.

Za plastiku Svářeč obdržel Hanzík v roce 1961 hlavní cenu Biennale de la Jeunesse v Paříži. Součástí ocenění, jelikož šlo o bienále, které organizovalo francouzské ministerstvo kultury, byla možnost absolvovat stipendijní pobyt ve Francii na École nationale supérieure des beaux-arts u Henri Adama a Ossipa Zadkina. „Setkání s ním bylo lidsky krásné. Zadkin byl přítelem Františka Tichého, říkal mu dřevorubec.“ V Paříži měl také Stanislav Hanzík k dispozici svůj vlastní ateliér. Výsledek své ateliérové práce vystavoval na své vůbec první samostatné výstavě v Maison de la Culture v Le Havru v roce 1963.

Stanislav Hanzík měl od roku 1954 do roku 2016 ateliér v Nerudově ulici v Praze. Na počátku roku 1963 ve svém ateliéru v horské vesnici Křížatky v Krušných horách, nedaleko Litvínova a s výhledem na Mostecko, prožíval šťastné tvůrčí okamžiky i vzpomínky na stipendijní pobytu v Paříži.

V letech 1964 až 1990 působil Stanislav Hanzík na Akademii výtvarných umění v Praze zprvu u profesora Karla Lidického, později jako profesor sochařství. V letech 1996 - 2000 se stal zakládajícím profesorem katedry výtvarné tvorby s multimediálním programem na Pedagogické fakultě Ostravské univerzity.

 

Výběr tvorby

Sochy Stanislava Hanzíka v prostoru souzní, patří tam.

Ve svém díle se Stanislav Hanzík rád ujal námětů historické souvislosti Českého národa.

Opakovaně vytvářel téma symbolu českého státu. Z roku 1969 pochází Hanzíkova socha Proklátý lev. Heraldický symbol je znázorněn s neobvyklou jasnou expresivitou, dramatičností, kterou vnímal a měl potřebu vyjádřit po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968. Další tři sochy Hanzíkových lvů zdobí jako strážci kašnu Pramen poznání před budovou Karolina, navrženou architektem Fragnerem 1972. Velká pískovcová socha Lev byla tesána pro mosteckou radnici 1977, jiná verze v roce 1986 v opuce. Pro Českou národní radu byla vytvořena socha Lva zápasícího s hadem 1987.

Jiří Kotalík považoval za jedno z nejvýznamnějších děl českého moderního sochařství Hanzíkův soubor Šachová hra 1971, který je symbolickým obrazem lidského údělu a dokládá sochařův smysl pro pochopení a rozvinutí prostoru ve všech jeho vztazích.

Stanislav Hanzík se od 60. let zabývá osobností Karla Hynka Máchy. Jeho pískovcová socha Poutník 1967 byla určena pro Děčín. Navázal básníkovým portrétem Pěvec máje K. H. Mácha 1973 a novou studií Máchy jako Poutníka 1990. Bronzová socha Poutníka 1997 je umístěná bez soklu přímo na schodišti před kulturním domem v Litoměřicích.

Stanislav Hanzík byl opakovaně oceněn na přehlídkách československého výtvarného umění a získal první místa v tematických soutěžích spojených s realizacemi soch ve veřejném prostoru. V rotundě sv. Jiří na Řípu, vysekal opukovou sochu Chlapce s beránkem, starobylý ikonografický motiv Dobrého pastýře 1977-79, která provedením připomíná románské plastiky.  Láskyplný citlivý až stydlivý je Rozhovor ve Voršilské zahradě u Nové scény Národního divadla.

 

Diorit kámen zákonů

Stanislav Hanzík v 90. letech objevil a rád užívá pro sochy určené do veřejného prostoru diorit, je to pevná drsná hornina s hrubými zrny a tmavou barvou, blízká magmatu. Jistě souzněn s použitím v dobách vzniku velkolepých děl v souvislosti se zákony lidského rodu – na stéle z dioritu je vytesán Chamurapiho zákoník, byl používán například v Egyptě, Babylonii, v Summeru – si vybral Stanislav Hanzík diorit jako kámen-symbol pro díla Ležící kůň 1994, Teplice, Sv. Václav 1998, Příbram, Karel Hašler 2009, Staré zámecké schody, Paridův soud 2014.

 

Souznění s materiálem 

Stanislav Hanzík vytvořil výjimečně sochu ve dřevě, použil materiál pro sochu Krista do Kaple svaté Terezy v Praze Chodově 2007. „ Nepřekypuji náboženskými a liturgickými pravidly a ději, ale považuji tu úlohu za všeobecně humanitní, která je v současnosti opomíjená. Je to vidět v morálce jednání lidí. Sochařství by mělo být mementem lidského chování, jako tomu bylo od Věstonické Venuše.“


V roce 1999 londýnská společnost The Society of Portrait Sculptor London udělila prof. Hanzíkovi medaili Jeana Massona Davidsona za portrét Bohumila Hrabala.

 

Jana Davidová-Kracíková

 

 

IMG 1804     IMG 4149     stanislav hanzik 02

 

cas vykryty  stanislav hanzik parte oprava 2