Vzhlížím na pomyslný Pantheon umění a vzdávám hold všem velkým mužům a ženám, kteří
v tuto chvíli hodují na věčném symposionu o umění na druhé straně řeky, vzdávám hold
všem, kteří nám zde zanechali svoje úctyhodné dílo.
Vím dobře, že jejich zásluhy na poli umění nezáleží na tom, zda o nich jeden člověk promluví
více či méně dobře. Oni se zasloužili sami, svým dílem – svým vkladem do pokladnice naší
národní kultury, do kontextu evropského výtvarného umění. Nepotřebují žádných krásných
slov ani vysvětlování.
Mluvím o umělcích, kteří svou prací a intelektem přispěli k zakořenění impresionismu v
Čechách, který v jejich díle vykvetl a zplodil mnoho krásných děl ve jménu světla, ve jménu
nových uměleckých myšlenek, které dominovaly na přelomu 19. a 20. století.
Impresionismus v Čechách nikdy nedosáhl rozměru uměleckého hnutí. Umělci vyznávající
tuto výtvarnou metodu nevytvořili jednotnou sílu. Jeho nositeli byly silné umělecké
individuality, kráčející svou vlastní originální cestou.
Na přelomu století byl impresionismus spolu se symbolismem a secesí silně provázán do
často nerozpletitelného svazku – proudu prolínajících se názorů a forem tak, že je obtížné
mluvit o jeho krystalicky čisté formě. Existují ale umělecká díla, která jako výjimka potvrzují
pravidlo.
Nejen z řečeného vyplývá, jak obtížné je definovat impresionismus. Při hledání jeho definice
byly uplatněny různé pohledy: umělecký, sociálně-společenský nebo také fyzikální, lépe
řečeno optický.
Mnohé definice jsou zdařilé, jiné nic neříkající. Jak by ne, když sami otcové impresionismu
neměli jednotný názor, někteří z nich odmítali být označováni za impresionisty, nebo své dílo
za impresionistické nepokládali. Velkými příklady by mohli být Degas a Cézanne.
Mezi všemi se skví definice V. V. Štecha. „Impresionismus vznikl jako důsledek staré snahy
postihnout výtvarnými prostředky přechodná hnutí věcí, jež vidíme, bez ohledu na to, co o
nich víme. Toto umění přímého zrakového dojmu je ve své podstatě zase realismem, tvůrčím
zkoumáním, přisvojováním a představováním daného světa, jenž staví na místo objektivní
zkušenosti, osobní postřeh o vzezření věcí učiněný v jedné přechodné chvíli. Nedbá o pravdu
bytí, hledá smysly jen pravdu jevu, která může být jenom osobní a nemůže se stát obecnou
zkušeností.“
Na umělce a jejich dílo, které představujeme na této výjimečné výstavě, můžeme nazírat skrze
Štechovu definici, především ale vlastníma očima.
Jenomže – náš pohled je mánesácký. Tato výstava je naší interpretací impresionismu. Jsme
poctěni, že Správa Pražského hradu a její vedení nabídly toto téma právě Spolku výtvarných
umělců Mánes.
Myslím, že k této nabídce vedly hned dva důvody. Byla to především oboustranná zkušenost
z úspěšné výstavy Má vlast, kterou jsme společně před dvěma lety představili téměř čtyřiceti
tisícům návštěvníků Jízdárny, a druhým důvodem byl fakt, že český impresionismus lze jen
stěží interpretovat bez spolku Mánes a jeho umělců.
Byl to právě spolek, který stál svými aktivitami na počátku impresionismu v Čechách. Byly to
počiny Mánesa, které vešly do dějin naší výtvarné kultury a předznamenaly další děje.
Byla to především řada více než dvou desítek spolkových výstav. Vzpomenu jenom ty
největší: První výstava Mánesa v Topičových sálech v roce 1898, o rok později „evangelijní“
výstava Radimského impresionismu v témže salonu, kdo neví, i Radimský byl člen spolku,
ale hlavně legendární výstava Rodinova v roce 1902.
Pro účely této výstavy vybudoval, po vzoru Courbetově, spolek Mánes na úpatí Kinského
zahrad dřevěný výstavní pavilon, který měl provizorně sloužit Mánesu k prezentaci Rodinova
velkolepého díla. Ještě v témže roce spolek pokračoval uspořádáním velké výstavy
„Francouzského moderního umění“ v čele s impresionisty, v roce 1904 uspořádáním výstavy
Joži Uprky, v roce 1907 vrcholnou výstavou „Francouzského impresionismu“, které se
zúčastnily největší hvězdy, zakladatelé. V roce 1910 dobrovolně ukončil svůj život Antonín
Slavíček a o dva měsíce později spolek Mánes uspořádal Pod Kinskou jeho rozsáhlou
výstavu.
Symbolickou nadvládu impresionismu v Čechách ukončilo více událostí, tři z nich ale byly
významné: byla to již zmíněná smrt Antonína Slavíčka, v témže roce spolkem pořádaná
výstava „Les Indepéndants“ a v následujícím roce 1911 smrt malíře a propagátora
impresionismu Miloše Jiránka.
Impresionismus nezanikl, jen přestal kralovat, rozvíjel se dále; přicházeli noví autoři pracující
touto metodou, představovala se nová jména. Impresionismus v individuálních interpretacích
trvá, naše výstava toto tvrzení jen posvěcuje.
Téměř vše, co se událo pod praporem impresionismu, stalo se v Mánesu. Mezi stovkami
vystavených prací na této výstavě, najdeme jen desítky exponátů, které nejsou dílem
Mánesáků.
Neexistuje jednotný názor, co ještě je, a co už není impresionismus.
Pořadatelé výstavy jsou si této skutečnosti vědomi, nabízejí svůj pohled na umění, které
považují za impresionistické nebo s ním související. Naše koncepce zahrnuje jeho
předpoklady, revolučnost, klasicizaci, hereze i dozvuky. Konec konců – teprve interpretace
dělá z minulosti historii.
Světlo v obraze je název, který umožňuje širší pohled na téma, podtitul „inspirace blízké i
vzdálené“ ještě více tento prostor otevírají.
Stalo se zvykem každý veřejný počin zkritizovat. Očekávám, že se tento efekt projeví i nyní.
Upřímně oceníme, když se kritikové i obdivovatelé výstavy přidají k našemu úsilí a rozšíří
svými výstavními projekty na téma českého impresionismu náš pohled, obohatí ho svou
interpretací a přispějí tak k širšímu pohledu na tuto historickou etapu umění. Budeme
potěšeni, když impresionismus zazní i v jiných českých a moravských galeriích tak, jak
krajinářství znělo po výstavě „Má vlast“.
Vážení vernisážní hosté, Správa Pražského hradu a Spolek výtvarných umělců Mánes
uspořádaly tuto výstavu pod záštitou pana Miloše Zemana, prezidenta české republiky. Záštitu
této výstavě udělil i pan Oldřich Lomecký, starosta Městské části Prahy 1, kterého tímto
vítám mezi námi. Považujeme si a jsme poctěni přítomností paní Adriany Krnáčové,
primátorky hlavního města Prahy.
Výstavu by nebylo možné uspořádat bez významné pomoci našich partnerů, galerií a
vypůjčitelů. Jsou vyjmenováni na čestném místě ve vestibulu Jízdárny. Je mou milou
povinností, abych upřímně poděkoval všem bez rozdílu, na prvním místě, ale těm partnerům,
kteří nám zapůjčili klíčové soubory obrazů – Správě Pražského hradu, Národní galerii,
Pojišťovně Kooperativa a Galerii Kodl.
Projekt bychom nevytvořili bez všech našich spolupracovníků a přátel, kteří svou prací
přispěli k realizaci této výstavy.
Všem velký dík!
Spolek výtvarných umělců Mánes děkuje Správě Pražského hradu za přizvání k tomuto
projektu z mnoha důvodů, z jednoho však nejvíce: Snahou Mánesáků vždy, od svého
založení, bylo na prvním místě vystavovat – vystavovat nezávisle, bez poklonkování, bez
vnucených hlasů majitelů sálů. Proto postavili Kotěrův Pavilon v Kinského zahradách, proto
dle Gočárova návrhu postavili výstavní síň ve Vodičkové ulici, proto vybudovali, podle plánů
tehdejšího předsedy spolku Otakara Novotného, svůj spolkový dům na Vltavě.
S úctou a díky připomínám, že by se toto spolkové úsilí nenaplnilo bez opakované pomoci
pražských primátorů.
Zatímco na prvních dvou adresách byly provizorní sály strženy, ty na pevných pilířích nad
Vltavou byly ukradeny.
Péčí spolku Mánes byly konány nejdůležitější výstavní události v Čechách, vždy ve spolkové
režii, ve vlastních spolkových sálech. Nyní pořádáme v přátelské spolupráci společně se
Správou Pražského hradu výstavy stejně významné, tak jak bylo a je v Mánesu zvykem. Sice
ne ve své galerii, ale za to v té nejvýznamnější a nejkrásnější.
Všem, kdo tomu pomohli, ze srdce děkuji!
Historie impresionismu je především historií výstav, některé upadly v zapomnění, jiné dodnes
považujeme za klíčové. Doufám, že tato výstava v jubilejním 130. roce existence spolku, bude
patřit mezi ty významné a stane se součástí impresionistické historie.
Vážení přátelé, rád bych zakončil svoji řeč Degasovými slovy, která jsme použili jako motto
naší knihy vydané k této výstavě: „Malířství není nic tak těžkého, když se v něm člověk
nevyzná… Ale když se vyzná … potom tedy… To je pak něco jiného!
Děkuji a přeji Vám krásnou výstavu